Maškarní

měl Egýs ve školce i letos. Značně omezené, ale bylo. Událost roku. Bylo potřeba připravit pořádnou masku.

„Mami, já bych chtěl jít za policajta. Potřebuju jenom uniformu a želízka …“ měl jasnou představu mladý pán. Uff, cože? A kde to asi tak vezmu. Naštěstí byl na přípravu čas …

Kytka

je v únoru skvělá věc. Obzvlášť letos, kdy jsme potřebovali celkově pozvednout ducha. Letos jsem asi prvně pochopila, proč je svatý Valentin zrovna tady. I když masopustní kytka by v našich krajích asi férovější. Každopádně, ač normálně stačí pusa (když si vzpomenem), letos bylo potřeba větší gesto.

Ruďánek

bobánek ňuňánek je naše psí obluda. Když se někdo ptá, kterej barák je náš, běžne odpovídám, že ten, co má za plotem ledního medvěda (co nenechá nikoho projít bez povšimnutí). Vysokým hláskem provází každého kolemjdoucího a už se dávno nestalo, že by nám někdo postával u plotu. Ruda je pes venkovní, ale miluje kontakt s rodinou, což je teď v zimně trochu … no, doba našeho pobytu na zahradě je prostě kratší než kdykoli jindy v průběhu roku.

„Strč si tu tužku …“

vrčela jsem na Egýse při psaní předškoláckých úkolů ze školky. Měl v každé ruce jednu a místo aby pěkně pracoval podle zadání, dělal vylomeniny. Koukal na mě široce otevřenýma očima a čekal.

Plavčický

Egýs je od září plavčík a já su jedna z plavčických vedoucích (s podmínkou, že se nepotkám ve vachtě s Egýsem). S uzávěrama a omezeníma se konalo jen pár schůzek … takže hrozilo, že plavčíci zapomenou, že vůbec existujem. Od novýho roku se mi posunuly pracovní povinnosti tak, že zvládám schůzky vedoucích a můžu s klidným srdcem napsat „dali jsme hlavy dohromady“ a vymysleli distanční hru pro tuhle věkovou kategorii …