Římský

Poslední únorový víkend se snažíme mít s Evženem jen pro sebe. Děti jsou u našich a my vyrážíme do světa. Letos jsme jeli ochutnat Řím. Je mnoho míst, kde jsme ještě nebyli a v tomhle byl zrovna na projektu Alex – kamarád z Erasmu.

Ze Znojma je logická cesta ven přes Vídeň. Jeli jsme ve všední den, EinfachRaus Ticket byl tedy jasná volba. Obzvlášť když jsme nevyjížděli ze Znojma, ale poskočili jsme za hranice do Retzu (s velkým parkovištěm před nádražím). Na letiště to bylo pohodlných 70 minut … sedě ve vlaku jsem rozumovala, že soudní lidé jedou na letiště vlakem a pak chvíli hledala a došlo mi, že slušní lidé by to vzali vlakem rovnou do Říma (protože noční vlaky rakouských drah teď jezdí opravdu pěkně). Vídeň – Řím:

Co si budem povídat, začínám plánovat jinak :). Každopádně, my v únoru letěli … a alespoň soudně jsme se na a z letiště pohybovali po kolejích.

Řím mě na jednu stranu nadchl. Je to opravdu kouzelné město. Na druhou stranu zklamal, jak moc je tam rozlezlý generický turismus. Jak kdyby tam jezdily takové mraky turistů, že se o jednoho každého vlastně už nemusí starat. Mají nastavený jeden standard a ber nebo nech. A to byl únor. Nedokážu si představit, co se tam děje v sezóně.

Bydleli jsme hned u nádraží Termini – v čtyřpokojovém bytě, z kterého byl vytvořený třípokojový hotel s kuchyňkou a jídelnou (= čtvrtý pokoj). Mikrorozměry, ale vlastně moc fajn. Koupelničku měl každý svou a třeba jediná skříň na pokoji byla tak, že na sundávání ramínek bylo k dispozici udělátko.

První večer jsme se jen najedli (Termini nádražku můžu jen doporučit) a zapadli do hajan. Ráno byly v plánu Musea Vaticani, objednaná a zaplacená dopředu s vstupem na přesnou hodinu. Chtěla jsem pořídi Roma Card na 2 dny – jeden vstup do musea (kromě vatikánských) + městská doprava zdarma, ale měli jen třídenní a to už nebylo pro nás. Tak jsme platili lístky za cestu a taky to šlo. Hodně jsme chodili, občas popojeli a dobře se měli.

Vatikán je neskutečný. Fronta daleká, od metra směřují ke správnému místu naháněči a třeba lístky do kaple sv. Petra vyprodané víc jak týden dopředu (v únoru!). Verze se Sixtinskou kaplí a raním vstupem byla k dispozici, i šli jsme tam. Cestou od metra jsme obcházeli šílenou frontu – a pak vešli spolu s davem s reservovanými lítstky do muzea. Bezpečnostní kontrola, rámy a dav se sunul dál. Jako když se přestupuje ve špičce Praze na Muzeu z A na C. Jenom nádhernými místnostmi a chodbami plnými spoustou přenádherných věcí. Bylo to dechberoucí. Zahlcující. Neskutečné.

Výtvory, které by byly pýchou každého muzea tu jsou naskládané jeden za druhým a z mistrovských děl se stává jen další kousek v řadě. Neměla jsem dopředu nastudováno, co chci vidět a můj celkový dojem je, že vatikánská muzea jsou prvkem moci. Někde ve dvou třetinách cesty mi přišlo do hlavy pochopení, proč dobyvatelé mají potřebu zničit umění poražených. Protože můj Bůh je větší než tvůj Bůh. A ve Vatikánu je křesťanský Bůh ohromný.

Jinak jsou na dámských záchodcích fronty, některé části paláců praskají (tenzometry byly vidět na hodně místech) a obchody se suvenýry mají kdeco. A ty slavné schody …

Svatopeterské náměstí … kolem se vine další nekonečná fronta lidí. Různě postavené zátarasy, jinak barevná policejní auta, slavné sloupoví. Všechno tam je.

A hned ve vedlejší uličce i kašna na vodu. Kousek odsud obědváme a jedeme si dát chvilku poledního klidu na hotel … a odpoledne moje srdcovka. Potkáváme se s Alexem. Je tu na projektu na Španělském královském istitutu, zkoumá zvony a užívá si Říma.

Doma v Barceloně si přivydělává jako průvodce a je to na něm znát. Protáhne nás kusem města a narve do nás hromadu informací. Kombinuje historii i historky a v mezičasech povídá, jak se má. Tak schválně, který z Římů by zaujal vás? Ten antický, středověký, nebo nakonec ten fašistický? Alex ví o všech.

Zapadneme do podniku pod istitutem, krmíme se dobrým jídlem a povídáme a povídáme a povídáme, dokud nás Evženova záda nerozeženou spát.

Druhý den jsme jen s Evženem a volně chodíme sem a tam. Chceme nakoupit nějako víno, ale místní nabídka a služby jsou zoufalé. Nebo netrefíme na správná místa. Chodíme volně i podle map a užíváme.

Jen kousíček od nádraží je kostel pany Marie Sněžné – vatikáský, normálně za vstupné, ale vcházíme s ostatními na bohoslužbu … čtu v průvodci a ejhle. Zde byli Cyril s Metodějem, položením jejich staroslovanských textů na oltář byly uznány jako správné a uznané církví římskou. A dál je to historie.

Uprostřed Říma je na náměstí kolem vykopávek plot. Ale chodí tam lidi, jsou tam velké cedule – nakukujeme a ony to nejsou vykopávky. Je to kočičí útulek – takový kočičí ostrov. Vidíte je tam posedávat?

V jednu chvíli klušeme z místa na místo a najednou paní s fotoaparátem proti mě a fotí si mou sukni …

A to je všechno. Nashledanou. Do fontány diTrevi jsme nic nehodili. Další návštěvě Říma bych se nebránila, ale je tolik míst, kde jsme ještě nebyli …. uvidíme.