Dlouho jsme se neviděli

Příspěvky na blog ve mě normálně začínají jako myšlenka. Semínko, co se zasadí a roste a zraje. Když se ho pokouším znásilnit a napsat dřív, než je připravené, nedopadá to dobře. Když ho nechám v mysli přezrát, upadne do zapomění. Poslední dobou jsem byla tak unavená, že semínka se sice objevovala, ale místo toho aby rostla a zrála, upadala rovnou do zapomění. Nedokážu pojmenovat příčinu, ale snad se situace lepší.

Stalo se toho strašně moc, co bych s vámi všemi chtěla sdílet. Dneska jen pár poznámek.

• S nejstarší jsme dokončili kolečko vyšetření a má razítko, že nemusí vě škole všechno patlat rukou, ale může ťukat všema deseti na klávesnici. I má vhodný stroj a teď je ve fázi přechodu a zvykání všech školních stran.
• Aby to bylo možné, musela projít kurzem psaní všemi deseti a naprosto chápu, že se jí do toho nechtělo samotné. Pořídili jsme „psaní hravě„. Kočka začala a já se držela jedno, dvě cvičení za ní a popoháněla ji. Sama jsem už jednou podobný kurz absolvovala (ale mnohem nudnější), když jsem s ní byla na první mateřské – dost mě urychlil, ale nedokončila jsem ho a nezafixovala si řádně všechny klávesy, takže jsem pořád psala jako prase, i když středně rychlé. Po uplynulých 3 měsících se ještě musím hlídat, bych měla správný a ne prasečí prstoklad, ale zrychlila jsem významně. A kráska moje píše spolehlivě lehce přes 100 znaků za minutu a postupně pomalu stále zrychluje. Píše tedy trochu rychleji a nesrovnatelně čitelněji, než to dokáže rukou. K Vánocům nám napsala příběh ze světa Amog us a vůbec nebyl špatnej :). Jestli se stejně jako já zamiluje do psaní o sobě a svém okolí, nebudu už mít nikdy monopol na zaznamenávání rodinné historie :).
• Tím se doma posunuly počítače a ejhle, prostřední leží ve skretchi a spokojeně si programuje vlastní nápady.
• Od září mě v práci přizvali na tzv. board meetingy – jde vlastně o presentace stavu majitelům. Je nás tam docela dost, část presentuje, část jen poslouchá a já dostala jeden slide na svoje věci. V prosinci jsem si ho věnovala přicházejícímu národnímu plánu obnovy a důležitosti toho, abychom neprošvihli výzvy a sáhli si, kde jsou pro nás připravené peníze. Ano, moje hlavní náplň práce je pořád průmyslové právo, ovšem péči o ten jeden, dva granty jsem k tomu měla přilepenou dlouho. Board proaktivitu ocenil a nabídl mi povýšeni …
• Když v tom zazvonil telefon a na druhé straně ředitel místního gymnázia: „Nelekejte se, vaší dceři se nic nestalo … ale … “ dlouhý příběh krátce. Otěhotněly jim učitelky chemie. A to tak, že šly rychle na rizikové. Klasické záskoky návratem z důchodu odmítly v době covidové to riziko a já dostala neodolatelnou nabídku: „Když k nám nepůjdete alespoň na pár hodin učit, bude vaši dceru učit chemii „školník“. No neberte to.
• Od října jsem v mentoringovém programu „Professional Woman Network“ a mou mentorkou je Claudia, ředitelka z Říma. Od začátku programu mi nenásilně vysvětluje jak fugují věci v korporátech a její dvě hlavní dlouhodobé rady jsou: „budovat ženské podpůrné sítě“ a „mluvit smysluplně s HR“. No tak jsem to udělala.
• Jo, moje prostřední se připravuje na přijímačky na gympl a prochází kurzem scio přípravy, která v našem případě vyžaduje dost domácí práce se spoluúčastí rodiče.
• No a chlapeček můj drahý, co začal trousit zoubky chodí na logo a … kdo všechno je stejně jako já alergický na větu: “ to je jen 10 minut denně“ ?
• Taky vyrostl z miminka. Vodím ho každé ráno do přípravky a zhruba od poloviny prosince už nepotřebuje vodit až ke dveřím šatny. Zmerčí kámoše, poskočí, utíká za ním a maximálně si vzpomene mi zamávat.
• Od ledna učím na místním gymplu 2 třídy chemii. Jsou to 4 hodiny vyučování týdně (bez laborek, ty jsem odmítla, to už bych nezvládla). Neučím svou dceru, učím středoškoláky a to ne maturanty. Je to hodně práce s přípravou, hodně to učí mě a přiznávám bez mučení, že mě to taky hodně baví. Mám dohodu do června, od září zajistí zase normální učitele. Zatím to vidím jako skvělou zkušenost, ale měnit se na plnoúvazkového učitele nechci.
• Od února jsem povýšila v práci. Můžu dál a více využívat práci holek, co jsou na mateřské a výhledově mám přislíbenu jednu pozici pod sebe.
• No a z otevřeného rozhovoru z novou šéfkou HR možná poroste i něco, o čem Claudia mluví jako o budování ženských podpůrných sítí. Sama ale ještě pořádně nevím jak to uchopit co z toho bude dál.
• A od doby co učím už neplatí to „každé ráno“. Jednou, dvakrát týdně jsou do školy spolu prostřední s nejmladším a zvládají to úplně v pohodě.

Seběhlo se toho … no jako vždycky. Abych to nějak pro dnešek uzavřela – stojím pevně a spokojeně a mám se dobře. Už nemůžu psát v množném čísle, děti rostou tak rychle a jsou každý taková individualita, že prostě musím opustit mateřský plurál. Ale jak na ně koukám, vypadají vesele, zvládají toho spoustu a dávají mi důvody proč na ně být hrdá (a někdy taky naštvaná). A zaplať pánbůh se spolu pořád smějem.

Tak opožděně krásný nový rok, mějte se jak nejlíp umíte a mě držte palce, ať zvládnu víc psát. Z blogu je rodiná kronika a zápisy z před desti let jsou dneska čtení jak víno.